Jednu chvíli veselá dívka k životu nepotřebuje pití ani cigarety, odpoledne tráví s přáteli a necítí se sama...
Každý má nějaké problémy, ale takové normální co se časem vytratily...
Pak se najednou všechno změní...
a ta veselá dívka se stane jednou z těch trosek co vždy tak nenáviděla..
O víkendu pije, začala kouřit, nikdy není sama, ale přesto je osamělá...a má deprese...
Je těžké najít ten zlom... protože já ho nevidím...ale asi je to tím, že v jeden čas se toho naskytne mnoho a člověk v určitém okamžiku není schopen zvládnout každou překážku, zakopne, leží pod tou překážkou a nejspíše si zlomil nohu a sám nedokáže vstát....a není nikdo kdo by mu pomohl na nohy.
Dobrý den,
Jmenuji se Zuzana U..... a studuji soukromou střední školu v Praze, bydlím na internátu a každý víkend jezdím do jednoho malého města asi 2h od Prahy domů, nejsem ani chvilku sama, na intru mám spolubydlící, pak jdu do školy, kde mám přátele a když přijedu domů jsou tam moji rodiče. Když jdu ven, tak jsem s přáteli. Možná si myslíte, že si nemám na co stěžovat, ale mám... mám neustále někoho kolem sebe, ale když se ve skutečnosti podívám kolem sebe, není vedle mě ani jeden opravdový přítel, jsem sama...jsem sama mezi lidmi. Přesto nemám ani chvilku kdybych byla sama a mohla se v klidu dostat z těžkých chvil. Za poslední tři měsíce jsem ztratila můj nejdelší vztah a 2 kluci si semnou hráli a potom mě velmi ošklivě zahodili a neskutečně jsem si zničila školu a dozvěděla jsem se, že mám sníženou funkci štítné žlázy. Ani jednou jsem nebrečela, jen jsem to držela v sobě. Nemohla jsem pořád všem říkat, proč že to vlastně brečím a tak jsem prostě nebrečela.
Najednou už nemůžu... už tu byla nějaká pomyslná poslední kapka, a já už nemůžu dál. Ráno nemůžu vstát, odpoledne nemůžu nic dělat, nemůžu se bavit s přáteli, protože je vlastně ani nevnímám, neustále se směju, ale ve skutečnosti vůbec nevím o co jde... potřebuji pomoc, několik lidí by mi asi pomohlo, ale nikdo z nich to nedokáže.... nevím co mám dělat... už asi jen pláču....vím, že asi zním jako nějaké EMO...ale takhle to nemyslím... jen mám asi opravdovou depresi a nevím jak z ní....vůbec...:(
Jeden za druhým přecházíte a stáváte se dospělým, uspěšným či spokojeným, ale je tomu tak vždy?
Každý člověk se snaží dosáhnout nějakého cíle v jeho životě, ať je to rodina, vzdělání, dobrá práce, peníze, či cokoli jiného. Usilujete o to velkou část života, a po cestě za tímto cílem je spousta překážek, ale i záchytných bodů.
I já mám cíl, a chci někam dojít, zatím jsem moc bodů nepřešla, přesto ale překračuju jeden za druhým.
Když jste malé děti, mezi vaše body patří to, že ujdete vzdálenost od tatínka k mamince, že dokážete říct "Tati", později se vaše body zvyšují, a najednou chodíte do školky, najednou toužíte po tom, mít co nejvíce přátel, první dětskou lásku, vždyť pepíček od sousedů je takovej hezkej, žejo:)
Najednou jste u zápisu a čeká vás základní škola, jaké to asi bude ve škole? S 1. zářím přestoupíte obrovský bod. Už nejste malé dítě, jste o něco větší a najednou se musíte vzdělávat a dělat něco pro sebe, ať si to v té době neuvědomujete. Mezi vaše cíle najednou nepatří jen Pepíček od vedle, ale i známky, a čím dál tím větší roli u Vás hrají rodiče, kteří Vám neustále něco zakazují, kárají vás za známky, ale pak když dostanete jedničku, dají vám čokoládu a řeknou "Ty jsi ale naše šikovná beruška". A najednou je všechno v pořádku a vy své rodiče opět milujete.
Se zvyšujícím se věkem vás Pepíček od vedle čím dál tím více zajímá, a už to není jen dětská láska, ale jste stále ještě malé děti a každý vás tak bere. To je prostě základní škola. Marné dokazování toho, že jste už dospělí, nikoho nepotřebujete, a jediní vy něco dokážete. Takové je každé dítě.
Najednou skončí základní škola a vy máte jít na střední školu. Zezačátku vás to moc neděsí, ale když tam najednou stojíte toho 1. září, už to není jako když vás doprovodili rodiče do 1. třídy. Tady už o něco jde, určujete si nějaké profilové zaměření, najednou už opravdu musíte stát alespoň trochu na vlastních nohách. Jste jako malé hříbě co se staví na nohy ale moc dlouho to nevydrží a pomalu padá zpátky k mámě, která ho oblíže a hříbě se o to pokouší znovu. Jste dítě, každý vás tak bere, ale zároveň se po vás chtějí rozhodnutí, rozum a svým způsobem už musíte být dospělí. Najednou je vše tak těžké. Přešli jste jeden z důležitých bodů.
Když jsem tento bod překročila minulé září já, bylo to pro mě velké, ale tak moc jsem si to nebrala. Najednou mám za sebou imatrikulační ples, na té škole už chvíli jsem, mám o ní své hodnocení, a už nemůže být žádné padání dolu k mámě, najednou i když jste dítě už od vás každý chce důležitá rozhodnutí, a jestliže se rozhodnete teď špatně, napříklado hledně střední školy, může to mít důsledek na vašem životě.
Je těžké si v 15 letech vybral střední školu, a tím třeba jedno ze zaměření pro vás budoucí život, vůbec ještě nevíte co byste rádi dělali, ani na co máte vlohy, na to jsme ještě opravdu malí. Když jste najednou bez rodičů, o rok zestárnete, a stojíte na těch svých slabých nožkách a v kračujete to vašeho života, snažíte se, aby bylo vše v pořádku.
Pak najednou stojíte uprostřed kroužku lidí na Žofíně, a připadáte si hrozně malí. Uvědomujete si, že je všechno špatně. Chce se Vám brečet, ale nemůžete, všude okolo pyšní rodiče fotí své děti, a vy se snažíte vypadat co nejlépe. Uvnitř brečíte, vaši rodiče stojí někde nahoře na balkonku, nejeví nejmenší zájem vás, a vy uvnitř brečíte, že jste si všechno zvorali. Nemusí to být ani vaše vina, ale je to důležitý bod vašeho života. Už jste vyrostli, jste v prvním ročníků, chcete za sebe dělat rozhodnutí sami, ale potřebujete k tomu podporu. Co když ale podpora není poblíž, a vy víte, že je vše špatně?
Nezbývá vám, než brečet v koutku, a doufat, že jednou ze špatně zvolené školy výjdete, začnete si vydělávat sami na sebe, takže vás nebudou trápit rodiče, a věřit v to, že i přes to všechno, z vás vyroste kvalitní jedinec který dokáže dosáhnout ještě mnoha zásadních bodů a nakonec dojít ke svému vysněnému cíli.
Ale dokáže to i také poraněné hříbě, které když spadlo zpátky k máme, tak nebyl nikdo kdo by ho oblízal a pomohl mu zpátky na slabé nohy?
Byli jsme na jednom programu v Ládví. A já se musela vrátit na Kačerov.
S jednou spolužačkou jsem jela až na Muzeum, a tam přestupovala. Nasadila jsem pecky do uší, a jela dál. Líbí se mi pozorovat ty lidi kolem sebe, nemusím je slyšet, stačí vidět ty jejich grimasy, poznáte jestli se zlobí, nebo je šťastný.
Najednou jsem začala brečet. Míjíte spoustu lidí, vidíte jak se loučí ve dveřích, když metro odjíždí tak si mávají, posíláte pusy. A vy jste 150km daleko od všech co máte rádi, nešťastni z toho kde jste, nešťastni ze školy, Váš spřízněný člověk je daleko od Vás, vaši přátele a rodina také...Jste sám ve velkém městě, je tu hodně lidí, ale nikdo tu nikoho nezná...
Cítila jsem se v tu chvíli tak sama...Na Roztylech jsem vystoupila abych si potvrdila žákovský průkaz... Když jsem znovu nastoupila, naproti mě seděl pán se svou dcerkou... ta dceruška vypadala jako Kurt cobain. No fakt:)))))
Furt jsem si říkala, je to daleko.. je to daleko..rozlučka je daleko..
postupně jsem byla v háji, ale furt jsem si to nechtěla připouštět...
7.6. datum již dlouho náhlašeno..začíná již za 25minut...
Co se koná? Rozlučka....
Lehla jsem si do postele, utahaná jako kotě po celým týdnu a chtěla spát..najednou mi došlo..rozlučka.. už je to tady.. odcházím...
Spousta myšlenek, spousta kapesníků, breku... který neustává...a najednou tu není nikdo, komu bych se zpověděla... najednou jsem sama... 4 roky mi trvalo, než jsem si ty lidi zamilovala, a jen co se tak stalo, odcházím... kurna:(
Takový už tam nenajdu..prostě.. odcházím.. jo.. už to vím...
Odcházím...
Nový město,
Nový lidi,
Nová škola,
nový život,
nový dům...
Už nikdy to nebude stejný....a přitom.. já jsem teď šťastná..poprvé za patnáct let jsem se cítila dobře... ale.. ono všechno krásný trvá jenom chvilku...a ta chvilka je pryč...
Z posledních pocitů, poskládám ještě jednou úžasnou chvíli, Je to tim že jsi tu, možná tím, že kdysi jsme byly ty a já, my dva, dvě nahý těla, Tak neříkej, že jinak bys to chtěla, jen neříkej, Teď neříkej, teď neříkej mi nic
Z posledních pocitů, poskládám ještě jednou úžasnou chvíli, Je to tim že jsi tu, možná tím, že kdysi jsme byly ty a já, my dva, dvě nahý těla, tak neříkej, že jinak bys to chtěla, jen neříkej.
Jen neříkej, už neříkej mi nic.
Stala ses do noci z ničeho nic moje platonická láska unaven, bezmocný, usínám vedle tebe, něco ve mně praská
A ranní probuzení a slova o štěstí, neboj se to nic není Pohled na okouzlení, je prázdný náměstí na znamení,
Jenže ty neslyšíš, jenže ty neposloucháš, snad ani nevidíš, nebo spíš nechceš vidět a druhejm závidíš a v očích kapky slaný vody zkus změnu, uvidíš a vítej do svobody
Jsi anděl, netušíš, Anděl co ze strachu mu utrhaly křídla A až to ucítíš, zkus kašlat na kravidla
Říkej si vo mě co chceš, já jsem byl vodjakživa blázen Nevim proč nechápeš, ale vrať se na zem
Říkej si vo mě co chceš, já jsem byl vodjakživa blázen Nevim co nechápeš, ale vrať se na zem
Jenže ty neslyšíš, jenže ty neposloucháš, snad ani nevidíš, nebo spíš nechceš vidět a druhejm závidíš a v očích kapky slaný vody zkus změnu, uvidíš a vítej do svobody
Jsi anděl, netušíš, Anděl co ze strachu mu utrhaly křídla A až to ucítíš, zkus kašlat na pravidla
Říkej si vo mě co chceš já jsem byl vodjakživa blázen nevim co nechápeš ale vrať se na zem
Říkej si vo mě co chceš, já jsem byl vodjakživa blázen nevim co nechápeš, ale vrať se na zem
Nesnášela jsem je... byli zlí, otravní a ničili mi život... nyní je miluju...alespoň většinu...
Mezitím jsem ale udělala rozhodnutí...
Oným rozhodnutím byla přihláška na střední školu daleko odsud. Byla jsem přijata, jak jsem si tak přála.
"Těším se tam, konečně se odsud dostanu" honilo se mi hlavou před přijímacím pohovorem. ALe i tak se občas ukázala větička "Když to neudělám, zůstanu na Pace, bude to bry, nechci do udelat.."
Ač nervní jak sáňky v létě, udělala jsem pohovor velmi dobře.
Co tímto sleduju? Nechci se vychloubat...
Poslední tejden jsem poměrně na kaši, vůbec jsem nechápala proč.
Mám někoho, koho mám fakt ráda, našla jsem v té třídě přátele, který mám fakt ráda.
Bude mi chybět kamarád, co je věčně v háji, bude mi chybět protivná Marky, moje dvě lásky.. Ondrášek a Martinka, češtinářskej kroužek co sedí zamnou. Gabča se kterou ráda něco řeším, Káťa, kterou ráda provokuju, a spousta dalších lidí, kteří zanechali stopu za ty 4 roky silnější či slabší. Na většinu z nich asi nikdy nezapomenu, a ani nechci.
Najednou se mi odsud nechce. Mám tu super přátele, mám tu lásku, mám tu hezký bydlení, znám to tu, malá vesnička, která není ničím poznamenaná.
A přesto jdu do zazobaný školy, kde polovina lidí nemá český občanství. Ženu se na intr, kde na vejkend budu jezdit kus za Prahu do našeho novýho domečku. Tím pádem je moje současné bydliště vyřazeno. Se všemi se určitě ze začátku budu nějak stýkat, postupně ty vztahy budou slábnout, a já ztratím pro mě tak důležité lidi.
Ženu se do školy, která bude mnohem těžší než to, kam chodím teď. Do školy, kde po mě fakt něco budou chtít.
Ženu se do města, kde se nevyznají ani lidi, co tam žijí celý život. Já se ztratím i v Jičíně, natož v Praze.
Bojím se.. mám z toho strach...
Nechci o ty lidi přijít, nechci o nic přijít...
Dneska přišlo hned pár věcí na řadu...
Vejlet x nová škola... to by se dalo ještě nějak překousnout, to se nějako dořeší, když budu hodná na tatíka...ale...
Jednou jsem si ošklivě rejpla do kamaráda... nyní si on rejpnul, ale v dost špatný čas... je mi smutno... bulím... kurna:( To se mi nestalo už dlouho...a jsem tak na dně, že už si zase píšu blog.
Achjo...
Ale... už se nedá couvnout:( A to je mi fakt mrtě líto:( Kurva....
Rozlučka, poslední školní výlet, poslední kalba, poslední vysvědčení...a pak začnu znova, jinde...
Říkala jsem, že to asi bude jen taková předsmrtná křeč:)
Takže končímeeeeee:)))
Zůstane zaheslovaný, než si alespoň něco zazálohuju.
A proooč?
Důvodů je hodně. Četlo to moc lidí z mého okolí, a věděli o mě vše. Připadala jsem si před nima prostě nahá.Nepřestávám blogovat úplně, jen se přesunu na jiný hosting. A v poslední době jsem nemohla vkládat články.
Když otevřel oči, viděl jen bílo. Koukal nad sebe a nad ním nebylo nic, zkusil otočit hlavu, ale nešlo to. Byl celý zkamenělý. Po obličeji mu tekla krev. On jí ale necítil, jen jí viděl. Tekla mu po celém obličeji, a stékala mu také po celém těle. Snažil se pohnout, ale nešlo mu to. Jen tak ležel, a snažil se vzpomenout si na cokoli. Ale prázdno. Netušil kdo je, co dělá tady, proč je celý od krve. Nevzpomínal si na svůj život ani vůbec na nic.
Najednou k němu přistoupila žena. Netušil odkud, otevřel pusu a chtěl se zeptat na tolik věcí, ale z úst mu nevycházely slova, ani písmena, vůbec nic. Vyděsil se. Teprve až když pochopil, že nemůže vůbec nic, prohlížel si tu ženu. Najednou si všímal jak je krásná, všímal si těch nejmenších detailů. Byla vysoká, hnědé dlouhé vlasy až po pas. Vlnité. Měla velikánské oči. Velikánské, hnědé oči. Utápěl se v nich. Byly tak strašně tmavé, a nekonečné. Neviděl v nich sebe, byly tmavé a prázdné. Měla dlouhé šaty až pod kolena. Černé s korzetem. Tak krásné šaty nikdy neviděl. I když...on si vlastně nevzpomíná vůbec na nic. Ta žena byla krásná. A on nemohl nic. Jako by tam vůbec nebyl. Klekla si k němu a promluvila: „Dobrý den, tak se konečně shledáváme.“ a usmála se. Měla krásný úsměv. Smála se jako víla. I oči se jí smály. Chtěl jí odpovědět, ale prostě nemohl. Smutně se na něho podívala a politovala ho. „Já vím, to každý.“ Nechápal jí. V duchu se ptal „Co se děje? Proč si na nic nevzpomínám? Proč se nemohu hnout? Proč nemohu mluvit?“ Kráska se usmála a pověděla: „Nikdo nemůže mluvit. Nikdo se nemůže hýbat. A nikdo nic neví. Nesnaž se být jiným. Nikdy jsi nebyl jiný, jen sis to vždy myslel.“ „Ona snad umí číst myšlenky. Ale, já nevím, jaký jsem byl...“ Znovu se usmála, vstala, a odešla. Opět nevěděl kam. Neviděl žádné dveře. Neviděl už zase nic. Začínal šílet. V tu chvíli se objevila další žena. Byla také krásná. Hluboké oči, dlouhé šaty, krásný úsměv. Klekla si k němu, zavřela oči, a políbila ho. Udiveně na ní koukal, jak odchází. Pak přišla další. Stejně krásná jako ty předchozí. Ta také jen přišla, usmála se, a políbila ho. Pak zase zmizela v bílé nicotě. Nechápal. Proč za ním přicházejí krásné ženy, vždy ho políbí, a odejdou. Proč ho ta první nepolíbila? Přišlo jich ještě několik. Ani jedna mu neřekla nic. Jen ho políbila.
Když už nevěděl kudy kam, přišla opět ta první. Usmála se na něho, klekla si k němu, ale nepolíbila ho. Jen se ponořila do jeho očí a zůstala tak snad půl hodiny. Neuhýbal jí pohledem. V jejích očích nebylo nic. Jen neskutečná krása. Tělem se mu prolévalo horko, a bylo mu příjemně. Nevěděl proč, jen nechtěl, aby to někdy skončilo. Náhle žena vstala, on instinktivně natáhl ruku a vykřikl: „Počkej!“ V tu chvíli se znovu zarazil. Panebože, vždyť on může mluvit, a hýbat se. Sedl si, podíval se kolem sebe. Nikde ani jedna z těch krásných žen. Nikde žádné dveře, nikde nic. Jen bílo. Podíval se na sebe. Po těle měl různě velké a různě hluboké rány. Jeho tělo zakrývalo jen pár cárů roztrhaného černého oblečení. Na hlavě měl hlubokou krvácející ránu. Když vstal, podlamovala se mu jedna noha. Až teprve teď si všiml, že je to vlastně jen takový pahýl. Spousta krve, odchlípnuté maso. Strašný pohled. Zvláštní bylo to, že když vstal, neviděl na té bílé „podlaze“ žádnou krev. Jen bílo. „Je tu někdooo?“ zařval a rozléhalo se to všude. Vracelo se mu to v několika ozvěnách. Nikde neslyšel kromě svého hlasu žádné šramocení, žádné hlasy. Vůbec nic. Chtěl najít ty ženy, chtěl se zeptat, co se stalo. Nikde nikdo. Hledal, procházel, ale nikde nic. Jen to samé depresivní bílo. Zoufalý se sesunul na tu měkkou „podlahu“. Hlavu měl v dlaních, a přemýšlel. Tolik žen, tolik krve, tolik ran. Co se stalo? Proč si nic nepamatuji? Proč necítím žádnou bolest? Přímo řval: „Prooooč?“ pak usnul. Když se znovu probudil, neviděl ani na krok. Samá tma. Jen černo, a nic kolem něho. Znovu k němu postupně chodily dívky. Blonďaté dlouhé vlnité vlasy. Dlouhé bílé šaty. Modré oči. Už se nesnažil. Věděl, že se nebude moci hýbat. Věděl, že nebude moci mluvit. Zavřel oči, a usnul. Když se znovu probudil, stály kolem něho ženy. Na jedné straně v bílém, a na druhé straně v černém. Rychle si sedl a zeptal se: „Co se děje? Proč tu jsem? Proč si nic nepamatuji? Proč mám na sobě tolik krve a roztrhané šaty?“ Přistoupila k němu ta, kterou viděl jako úplně první. „Nezáleží na tom co se děje teď. Nezáleží na tom, kde jsi, nebo proč tu jsi. Nezáleží na tom, co máš či nemáš na sobě. Záleží pouze na tom, co se stalo.“ „A co se stalo?“ ptal se nechápavě. Žena odhrnula kousek bíla. Viděl ženu. Už nebyla v černém, ani v bílém. Byla oblečena v tílku, na sobě měla sukni, rezavé vlasy, a zelené oči. A byla těhotná, a u stolu seděl nějaký muž. „Kdo je to?“ „Tvoje žena a tvůj nejlepší přítel.“ „Moje žena? Tak proč nejsem u ní?“ „Myslím že se tomu tam u Vás na světě říká smrt.“ „Jsem mrtvý? Proč?“ „Protože jsi miloval“ „To není důvod ke smrti!“ „To je ten největší důvod ke smrti.“ „Tvá žena nechodila plavat. Dokonce ani na aerobick. Ani na tvůrčí psaní. Jen ty jsi byl svou prací tak zabraný, že sis toho nevšiml. A ten muž, tvůj společník ve firmě? K tomu chodila, a to dítě je také jeho.“ „Nechápu Vás“ „Když vy jste pracoval, a pracoval jste i za svého společníka, vaše žena byla s vaším nejlepším přítelem. To dítě, které tvrdila, že je vaše, bylo jeho. Snažil jste se zabezpečit svou milovanou ženu, a to malé prtě co mělo přijít na svět.“ „Proč jsem tedy mrtvý???“ „Zjistil jste to, chtěl jste se zabít, ale oni Vás zabili dřív. Ale můžete být klidný, nezabila Vás vaše žena, to on. Na té kancelářské židli, na níž jste strávil mnohem více hodin než kdy s rodinou.“ „To ne, to jsem nemohl být já!“ „Ale ano. Byl jste to vy“ „Co dělám tady? A proč si na nic nevzpomínám?“ „Nebojte, už brzy budete zpátky na světě. Budete jejich dítě. A budete bezmezně milovat své rodiče, a vzpomínat na svého otce – na sebe“ „Proč mi to děláte?“ „Protože chci, abyste napravil svou chybu.“ „Jakou chybu?“ „To už je teď jedno“ Náhle mu zmizeli všechny rány. „Nechci být malé dítě!!!“ vstal a utekl. Utekl do té tmy a světla. Běhal okolo. Volal. Ale nikdo ho neslyšel. Nic kolem něho nebylo. Jen tma a bílo. Jen jednou mu ženský hlas odpověděl. „Proč jsme neodešel od ženy když jsem věděl že mě podvádí?“ „Protože dát sbohem někomu koho milujete, je těžké. Obzvlášť pokud jste mu zasvětili celý život. Ale dát sbohem jste mu měl. Protože ta žena, co jste jí potkával každý den na chodbách, se kterou jste chodívali na obědy, a povídali o všem možném. Ta vás milovala, a vy jí taky. Jen jste nechtěl opustit svou rodinu, a dítě, které mělo přijít na svět.“ Zhroutil se. Řval, plakal, chtěl žít. Chtěl napravit svou chybu. Chtěl opustit ženu, chtěl si vzít tu ženu z účtárny. Chtěl se s ní milovat. Chtěl jí ukázat, že pro něho něco znamená. Protože ona, ona byla asi jediný člověk, co šel na jeho pohřeb s tím, že ho opravdu milovala. Zbytek byla jen přetvářka. Ale už nemohl. Už ne. Protože ze smrti, ze smrti ještě nikdo nevyšel.
Neustále je mi vtíráno ať neblbnu a jím maso. A spousty dalších řečí ohledně toho. Tohle je jedno video. Jedno video z mnoha.
To že to ty zvířata ani neucítí, to jsou argumenty neinformovaných lidí. Někde možná ano. Ale povětšinou se spíš stává že je ani pořádně nezabíjí a ty zvířata umírají strašně dlouhou dobu, v bolestech a křečích. Nemluvě o kosmetických firmách které kvůli tomu aby ženy měly delší řasy, či cokoliv jiného pro krásu, umírá spousty zvířat. Jsou v laboratořích kde se na nich provádějí pokusy. Proč? Jen aby někdo měl 2x nebo 3x delší řasy. Panebože, kde to žijeme???
Jaká je cena jednoho života. Nemluvím jen o životě zvířat ale i lidí. My jsme souzeni pokud někoho zabijeme. Ale za zabití, utýrání nic. Protože jde "jen o zvíře". A pokud se někdo postaví proti tomu, je označen za fanatika.
Ano, můžeme na sebe být pyšní....
Při každém nanášení různých krémů, řasenek, a dalších kosmetických přípravků vzpomeňte si kolik zvířat kvůli tomu muselo zemřít.
Na LIVE EARTH jsem se hodně těšila, vzhledem k tomu, že si myslím že toto je opravdu hodně potřeba. Bohužel to hodně lidem stále nedochází.
Potvrdilo se mi to, když jsem asi ve 13 hod musela jet s tátou na nákup (sám by se asi bál:D) a musela jsem to vypnout.
Z té akce jsem byla poměrně nadšená, a proto o tom hodně mluvila. A od táty se mi dostalo naprostého odporu k tomu, a poměrně silně mi to vadilo, protože jestli je takových lidí víc, tak to je fakt na nic:(
Otec – 44 – netřídí odpad, denně mu běží notebook, velmiiii velký monitor, televize, rádio, nespočetně mnoho dalších věcí, které aktuálně stejně nepotřebuje. Pracuje doma. Má to puštěné od 6 někde do 20. 14 hodin provozu. Netřídí odpad.
Nebudu vám tu vypisovat celý ten rozhovor. Nepamatuju si ho už přesně. Jen vám zhruba řeknu o co se jednalo.
Bylo to o tom, že neví, proč by se měl v něčem omezovat, když toto ho stejně nepotká, a jestli to potká někdy v budoucnu někoho, tak je mu to jedno protože on už bude dávno mrtvej.
Proč netřídí odpad? Protože by pak musel vynášet několik košů. A to přeci jako...
Jestli běží stand by? Samozřejmě. Jezdí na dlouhé cesty, ale i třeba do obchodu za rohem. Vždy autem. Na kole ani pěšky nikdy. Na kole jsem ho neviděla nikdy za celý svůj život, a pěšky je schopen dojít si akorát zakouřit. A i to je pro něj strašná dálka.
Jako rodina, ve které je spousty monitorů, počítačů, všeobecně spousty spotřebičů a elektra, stydím se za něho.
Pokud někdo nevyhazuje televizi z vypínače, když doma kromě ledničky a televize nic ze spotřebičů nemají, chápu to. Ale vzhledem k tomu, kolik toho tu máme my, dost mě to štve.
Nejradši bych ho za to už občas praštila.
Jdu dál, moc mluvím...
Po velmi plodném rozhovoru s mým otcem, jsem byla nasupěná. Vím, žebyl docela paradox koukat se na live earth na vobrovské tv, s bednama, a notesem na klíně odemně. Ale, taková už jsem mno.
Hvězdy dobrý, jak které. Moc se mi líbil James Blunt, Metallica, Snow Patrol. Damiena Rice jsem bohužel prošvihla, protože jsem zrovna obědvala.
Ale našla jsem si ho:
Na madonnu jsme nekoukala, protože když byla na webu, tak jsem na ní neměla čas, a v tv nebyla a já už byla unavená a šla spát.
O celkovém provedení mohu pět pouze chválu. Neustále do bylo doplňováno krátkými filmy, a nebo takovýma těma srovnávačkama.
Ty čísla byly obrovská. Neskutečné, přitom jde jen o to chtít.
Short films byly hodně smutné. Osobně mě hodně zaujmuli ti lední medvědi.
Kvůli ochraně to nešlo dát přímo, po kliknutí se objevíte na youtube.com a přehrajete si ho tam.
O co se tam jedná. Poslední dva lední medvědi hledají bydlení. Šli do realitky, ona jim nabízela pár míst. Nic pro ně. Pak jim nabídla poslední kus ledu.
Oni si na ní sedli. A pak řekli: „Tady ale nemůžeme bydlet."
Bylo to smutný:(
Videa o těchto posledních dvou ledních medvědech mají ukázat že některé živočišné druhy nebudou mít co jíst, kde bydlet, nebudou mít partnera na rozmnožování a vyhynou.
Každopádně, jako aktivistka jsem večer ze zásuvky vytáhla nabíječku i zdroj.
Odpad třídím už poměrně dlouho, a zavedlo se to i u nás na škole. Jenom dobře.
Vadí mi to sobectví lidí. Přitom to není o nějakém omezování. Jen o ohleduplnosti. Že plast hodíme do plastu, na tom není nic těžkýho. Že vypojíme nabíječku, na tom není nic těžkýho. Atd...atd...atd....
Zamilovala jsem si tam jednu krásnou písničku:
Také se mi líbilo těch dvanáct dívek co hrály na ty tradiční nástroje. Někde z Tokya hrály myslím. Dost dobrý:-)))))
Metallice se opět nádherně povedlo Nothing else Matters:
Co se mi vůbec nelíbilo:
Rihanna – krákavá slepice, s odpuštěním, prostě děs.
Snoop dog – hrůza běs. Nejradši bych ho na tom mega řetězu kolem krku uškrtila.
Shakira – nemám jí ráda, v každém klipu je výborně nalíčená, nasvícená. Když jí vidíte za denního světa je to průměrná holka, která kroutí zadkem a svlíká si triko. Fakt nic pro mě.
Určitě toho bylo víc, ale momentálně si už na nic nevzpomínám:-)))
Původně jsem vám chtěla říct víc věcí jak mě to postupně bralo, ale nějako ee...
Na závěr Vám sem dám ale pár short filmů který mě zaujaly (a našla jsem je na youtube:D)
Kdo se nedíval, udělal velkou chybu:-)))
-používejte filtry na víc použití, ne jednorázové.
-používejte úsporné žárovky místo klasických. Vydrží déle, a jsou úsporné na elektrický proud.
-netopte zbytečně moc, zmenšete termostat alespoň o 1 stupeň, a radši se tepleji oblečte.
-vypněte hlavním vypínačem zásuvky. Energii berou i přístroje, i když nejsou zapnuté.
Díky za pozornost, a snad to pomohlo. Budu doufat.:-)
Vstoupila do toho doupěte. Vůbec se jí nechtělo, byl pátek večer, a ona byla unavená. Tento týden byl hodně náročný. Ale... kámoška jí vytáhla, tak co se dalo dělat.
Všude bylo spousty ohlušující hudby, a stovky těl se svíjelo na hudbu, kterou pouštěl Dj.
Ano, tomu se říká diskotéka. Ach, jak to nenáviděla.
„Leniiii, děleeeeeeeej" zařvala na ní, a ona jí sotva slyšela. Achjo, děs. To nevydržím.
„Hele, že tu nebudem dlouho?"
„Ale kam pospícháš? Doma na tebe čeká akorát pes, a ten počká. Pojď, dáme si něco k pití." Sedly si k nedalekému baru a snažily alespoň občas přeřvat tu hudbu, aby si něco pověděly. Obzvlášť komentovaly pár hezkých kluků kousek od nich. Ale Léňa už skoro usínala, takže byla vtažena do víru tančících těl. Docela se odvázala, jojo, pití pomáhá zaručeně.
Najednou do ní někdo vrazil „Tyvole, co to děláš?" obořila se proti němu, s chutí zabít ho na místě.
„Ježiš, promiň, trochu se tu pošťuchujem s klukama" omluvil se, a pozval jí na omluvu na drink. Popovídali, a ona zjišťovala, že to není takový ten klasický diskant a docela se jí začínal líbit. Velký hnědý hluboký kukadla. Mohla by do nich koukat věčně. Přímo se v nich utápěla. Velké chlapské ruce, a hnědý „rozcuch". Byl krásnej.
Zrovna když objednával další drink, uviděla svou kámošku. „Teda, ta vypadá" řekla, omluvila se, že už musí jít, a šla posbírat něco, co dřív byla její kámoška. Teď to spíš vypadalo jako nějaká příšera. Rozmazaný oči, motala se, a zpívala. Ach ne, kéž by alespoň trochu uměla zpívat!!
Posbírala jí, a snažila se jí nějak dostat pryč. Ale moc jí to nešlo. V tom jí přispěchal na pomoc ten krásnej kluk co s ním seděla na baru. „Můžu ti pomoct?" řekl a usmál se na ní.
Ty mi můžeš pomoct se vším, krasavče. Zasnila se, ale pak odpověděla „To bys byl hodnej, bydlíme kousek odtud."
Pomohl jí odtáhnout kámošku domů, povídali si celou cestu.
„Děkuju za pomoc."
„Není zač, rád jsem ti pomohl... jak se vůbec jmenuješ, krásko?"
„Lenka"
„Já jsem Lukáš, uvidíme se ještě někdy?"
„Snad jo" řekla a zmizela za dveřmi paneláku. Budu doufat.
Ráno
„Hele, ten kluk co si s ním včera seděla na baru... ten byla fakt hezkej."
„Ale jo, šlo to."
„Jaký šlo to? Když si byla s ním, tak jsi svítila jako sluníčko!! Nekecej, že se ti nelíbil" štouchla do ní, a polechtala jí. „Mě nic nenamluvíš, a ani se o to nesnaž, potvoro jedna, povídej, jakej byl?"
„Super kluk" usmála se „ moc se mi líbiiiiiiil!!" zaječela a vyplázla na ní jazyk. „Závidíííš??"
„Vždyť víš, radši bych trochu toho štěstíčka pro tebe, a já navíc kluka mám" mrkla na ní a vyzvídala dál. „Kdy se zase uvidíte?"
„Uvidíme? Nevím, asi nikdy" to jí ale přešel ten úsměv. Uvědomila si, že by ho asi ještě chtěla vidět. Líbil se jí. A moc.
„Jak neuvidíte? Tys mu nedala číslo, ani jste si nedali nikde sraz?
„Nee, prosím tě, ten už ani neví, že jsem tam byla"
„Ale no ták, večer tam půjdem zas, ju? Omrknem ho."
„Achjo, mno jak chceš." pronesla opovržlivě, ale v duchu jásala. Jooo, třeba ho znova uvidííím.
Večer
„Tak děleeeeeeej, už musíme jííít" řvala na ní kámoška.
„Vždyť už letíííííím" ještě se upravila, rozpřáhla ruce „Letííííííííííííííííím" hrozně se smála ale hned jak přicházely k hale, už byla nervní. „Tyve, když já nevím..."
Ale byla nemilosrdně odtažena dovnitř. Rozhlížela se a snažila se ho někde najít. „Hmmm, není tu." a rezignovaně odcházela k baru.
„To je škoda, hele, nebude ti vadit, když tě tu nechám samotnou?" ani nečekala na odpověď a utíkala do víru tance.
Objednala si džus a přemýšlela o tom, co jí to vůbec napadlo. Když už došla k tolika závěrům, povětšinou nesmyslných, chtěla najít spolubydlící a říct jí, že už jde. Ale v tu chvíli jí někdo zezadu zakryl oči. „Kdo jsem?" ten hlas by poznala snad mezi tísíci. Ten hlubokej, a přitom krásně jemnej hlas.V břiše vyletěli motýlci, a na tváři se vyrojil úsměv. Jooo, on je tady, a vzpomíná si na mě!! „Že by tajemný neznámý pomocník?" sundala ruce z očí, a pozdravila ho. „Jsem ráda, že tě zase vidím, Lukáši." Povídali si celý večer, a on jí pak opět doprovodil domů. „Dáš mi tentokrát číslo?" usmál se, očka měly smutný, takový prosící výraz. „Tak jo." Odpověděla a diktovala mu číslo na mobil. Pak se rozloučila, a dala mu pusu. „Dobrou noc. Ale už ve výtahu jí zapípal mobil. „Byl to krásný večer, nechceš jít ještě na procházku?" vystoupila z výtahu a dolů běžela pěšky. „No že jsi to ty." Byli venku až do rána, koukali se spolu, jak vychází slunce a neustále si povídali. Rozloučili se až k ránu a přesto si celý den psali.
Už nechodila na diskotéky, večery trávili spolu. A nejen večery.
Jenže jednou když se pro ní stavil, byla v pyžamu, v ruce kapesník, a huhlala, že nemůže, že je nemocná. Psali si, občas se na ní přišel podívat jak jí je, a ona se snažila z té chřipky co nejdříve dostat. Chyběl jí. A moc.
Asi po dvou týdnech se cítila už líp.Neměla rýmu ani kašel, jen jí furt bylo nějak nevolno.
Ráno šla na kontrolu, řekla, že už je jí celkem dobře až na nějakou tu nevolnost. Když se ale omluvila a vylítla na wc kde její nevolnost vyvrcholila, doktor se jí zeptal ještě na pár věcí a pak jí poslal jinam. Na gyndu.
„To bude nějaký omyl, to ještě po té chřipce, je mi jen nějak špatně, to bude dobrý"
„Což o to, dobrý to určitě bude, ale rozhodně to není po té chřipce. Jste těhotná."
„Těhotná?? Jste si jistá?"vykuleně zírala na svou gynekoložku.
„Jsem si jistá." rozesmála se.
Chtělo se jí skákat do stropu. Radostí skákat. Byla šťastná.Věk na to měla, a chlapa taky. Krásnýho, milýho a hlavně ho milovala! Jako ještě nikdy nikoho.
Rozhodla se, že udělá překvápko, věděla, že asi půjde dneska do klubu, a proto mu nepsala, že je v pořádku, oblékla se a šla za ním.
Hned jak vstoupila, automaticky zamířila na bar. Však on si mě už najde. V tom ale viděla něco, co jí zhroutilo celý svět. Seděl tam ON, s nějakou slečnou. Měl ruku na jejím koleni, před sebou skleničku vína, a zrovna...panebože...zrovna se políbili!!!
„To snad ne!!" zařvala, ale přesto jí přes tu hudbu nikdo neslyšel. Šla k baru.
„Jéé, ahoj miláčku" usmála se na něho a sedla si mu na klín. „Už jsem zdravá, to jsi rád, že?"
V tu chvíli bylo rušno. Slečna vstala, omlouvala se, že to nevěděla, jemu vrazila facku a on se začal také omlouvat. Od ní ale dostal taky facku a utekla domů.
Doma už jen brečela spolubydlící na rameni. „Ale prosímtě, je to jen chlap, ten za ty slzy nestojí!" snažila se jí utěšovat. „Najdeš si jinýho a lepšího, uvidíš"
„Jenže... já s ním čekám dítě!" rozevzlykala se a nebyla k utěšení.
„Dítě??" vykulila oči spolubydlící „Jak dlouho to víš??"
„Od rána" vzlykala dál.
„A jejda..." v tu chvíli došla slova i spolubydlící.
Brečela neustále, do toho jí neustále zvonil a pípal mobil.
Asi po dvou dnech se odvážil a zazvonil na její dveře. Spolubydlící ho pustila dovnitř. Někdy si promluvit musí.
Bylo tam živo. Hodně živo. Spousta slz, slov, ale i řevu.
....
„Promiň, ale, byla jsi jen takový úlet. Nemyslel jsem to s tebou vážně. Nemiluju tě"
„Ty lháři!!!!!" vyhodila ho ven a mlátila kolem sebe.
Dost dlouho byla mimo. Jen brečela, a uvažovala co dál. Svobodná matka. Kde vůbec budu brát peníze? A jak to budu zvládat? Měla spousty otázek, ale nikdo jí na ně neodpovídal. Byla v tom prostě sama. Neměla nikoho. Rodiče už dávno nebyli na živu. Autonehoda, oni za to nemohli, ale zemřeli. Viník je stále na živu. Sourozence neměla. Nejbližší člověk na světě byla její studující spolubydlící.
Ale i ta z toho už byla špatná, netušila co s ní má dělat. Z Lenky se stala doslova živoucí troska. Nemluvila, na to že byla těhotná ani moc nejedla, neustále jen brečela. Uzavřela se do sebe.
Asi po měsíci se odhodlala. Večer se oblékla do toho nejlepšího, co měla, nádherně se nalíčila. Vypadala jako princezna. Kabelku měla v podstatě prázdnou, nedala si do ní rtěnku ani nic, jakoby jí ten večer už prostě nepotřebovala, jen se ještě stavila v domě svých rodičů. Otec měl velmi zajímavý koníček.
Když vešla do haly, okamžitě jí praštila ta hudba do uší. Už na to nebyla zvyklá. On samozřejmě seděl u baru. Zase s nějakou slečnou, ale už jinou. Evidentně to dost střídal.
Omluvila se té slečně, že to bude trvat jen chvíli.
Stoupla si naproti němu, a z kabelky vyndala zbraň svého otce. Otec sbíral zbraně. Byl do nich blázen, a dcerušku bral často na střelnici. Vždycky jí říkal, ať jí nosí u sebe, kdyby jí někdo v noci přepadl nebo něco. Měla jí prostě na sebeobranu, ale odmítala jí u sebe nosit. Až dnes.
V tu chvíli se mu ztratil úsměv z tváře. Najednou celá jeho osobnost zmizela. Seděl naproti ní, a byl v tu chvíli tak malinkej, že ho skoro nebylo vidět. Už to nebyl ten suverén, najednou viděla, že je to jen strachy posranej chlap co se bojí čemukoli čelit. Natož vychovávat dítě. V tu chvíli se rozhodla.
Namířila na něho zbraň. „Tak já byla jen románek na pár nocí? Jo? A když už si semnou nemohl spát, tak sis našel další? A víš, že jsem těhotná? S tebou???" zařvala na něj, a zbraň držela naprosto klidně. Nebyla nervní, byla pevně rozhodnutá. Nic jí nedokázalo zastavit. Nikdo si toho nevšímal. Každý se staral o sebe.
„Snad mě za to nechceš zabít? Já tě nechtěl dostat do jináče! Já za to nemůžu. Nic s tebou nechci mít!!! Dej tu zbraň pryč, stejně s ní neumíš zacházet, prosímtě. Nebyla bys toho schopná!"
„Ty hajzle jeden hnusnej!!!!" Zařvala, a on začal volat o pomoc. Nikdo ho neslyšel. A ze své pozice ani neměl šanci utéct. Prosil jí, ještě nechtěl umřít. Pomalu dávala zbraň pryč.
„No vidiš, já jsem ti říkal, že bys nikoho nedokázala zabít."
V tu chvíli zvedla zbraň, on zpozorněl a chtěl začít zase prosit, ale tu zbraň si přiložila sobě k hlavě a vystřelila.
Její bezvládné tělo kleslo na zem. Byla mrtvá. A nikdo si toho nevšiml.
On seděl na židli a před ním ležela ona. Měl na sobě její krev. Trvalo mu pěknou chvíli, než se vzpamatoval. Pak rychle vstal a utíkal pryč. Nechtěl zavolat pomoc, nechtěl s tím mít problémy. Pomoc zavolala až o pěknou chvíli později ta slečna, která ho hledala.
On se dlouho ptal, proč to dopadlo takhle. Chtěla přeci zabít mě?? Proč se tam zastřelila?? On odpověď nevěděl. Nebyl schopný života. Viděl, jak se kvůli němu někdo zabil. Před jeho očima. On měl na rukou její krev. A krev dítěte. Krev svého dítěte.
Když ho vylovili, ptali se jeho blízkých „Proč?" on se také ptal „Proč?" a nikdy odpověď nedostal. Ona se ptala „Proč?" ale odpověď také nedostala.
Co jí dohnalo k sebevraždě? Nechtěla, aby její dítě mělo matku, která někoho zabila.
Ani ho nemohla zabít. Na to ho příliš milovala. Nemohla mu jakkoli ublížit, natož ho zabít. Neměla by na to. A do smrti by si to vyčítala. Říkal, že by nikoho nedokázala zabít, dokázala, byla cvičena od otce, ale... ne jeho. Tu spoušť by stejně nikdy nezmáčkla. Držela tu zbraň proti milovanému člověku, a nebyla schopná to zmáčknout, i když tolik chtěla.V duchu brečela a ptala se „Proč??" ale nikdo jí neodpověděl. Naposled se podívala do jeho hlubokých očí, přiložila zbraň k hlavě a stiskla spoušť.
Vysmrkala se, utřela slzy a řekla: "vždyť já nebrečím...".
Marně do ní kamarádka hučela, vždyť...ona přece nemůže vědět, jak to bolí!! Nikdo to nepochopí, nikdo!
Vytáhla jí, prý: „Když si to neužiješ, tak se aspoň ožereš a zapomeneš na to!!"
A tak šla no. Hned u vchodu potkala toho, kvůli němuž brečí. Její bývalý. Nebyl sám. Byl tam se svou novou holkou. Vlastně tak nová nebyla, už s ní jednou chodil...stará láska nerezaví, asi jo.
------------------------------
„Miluju Tě" řekl, otočil se a políbil jí. Jo, to by mu šlo. Líbá nádherně, a když vyslovuje ty dvě krásná slova, těch osm písmen, je rozkošnej jako malý štěně co chce pohladit.
„Já tebe taky" řekla, uculila se a přitulila se. Byla najednou tak šťastná. Přesvědčená že tohle nikdy nemůže skončit. I přes to všechno...
-----------------------------
Tancovali na parketu jako o život, kdykoli je viděla, dala si panáka. Jediná chybka na tom byla ta, že je viděla každou chvíli. Za velice krátkou chvilku zvládla být totálně namol. I když se jí kamarádka snažila usměrňovat, ona udělala ještě hodně bot ten večer.
„Tyve, nikam nechoď!" radila jí. A radila dobře.
„Ale prosímtě, pusť mě!" vytrhla se jí z ruky, a vyrazila na parket.
Sbalila prvního kluka kterýho tam uviděla. Vždyť je to jedno.
------------------------------
Bylo to s ním těžký. Měla ráda romantický průšviháře. Ty jsou vzácní. Ale ona ho našla, a on jí asi i chtěl. Horší na tom je to ASI. Neustále se řešila nějaká holka, a trhalo to pouto mezi nima. Jí to bolelo. Dá se říct, že kvůli tomu bulela neustále. Kolikrát dostala tu chuť vykřičet do světa, že se na všechno už může prostě vysrat a típnout s ním veškerý kontakt. Pochopila ale, že se tím nic nevyřeší, a že by ublížila oboum. Nejvíc asi sobě. Milovala ho, až moc na to aby si to nechala jen tak protéct mezi prsty. To se srovná. Věřila v to.
___________________________
___________________________
Probudila se ráno. Nevěděla nic. Strašně jí bolela hlava. A vedle ní ležel kluk.
„Panebožeee!!!!" to bylo první, co jí napadlo. Vyletěla z postele rychlostí blesku a rychle se oblékala. Kde to vůbec je??
Probíhala byt. Ale jo, je u sebe v bytě. Ale... co to je za kluka??? V bytě nikdo kromě nich dvou nebyl. Přistoupila k posteli a řekla si jen tak pro sebe: „Zkusím ho probudit."
------------------------------
Byli na oslavě narozenin. Spousty lidí. I ona. Bylo to ale dobrý. Pozdravili se, a jinak byl celý večer její. Pak se rozpojili. Každý šel za svými přáteli. Až ke konci ho začala hledat. Chtěla už domů. Poptávala se kde je, nikdo nevěděl. No co, tak půjde sama. Ještě si ale odskočila, než půjde. Má to domů dobrý kilák. Když otevřela dveře do koupelny, lekla se hrozivě. Vykřikla „Panebože!!!!" a utíkala pryč.
------------------------------
„Haloooo, vstávej!!!" mluvila na něj a cloumala s ním. Teda, ten má ale tvrdý spánek.
„coooo...co se děje?" ptal se, a ona byla šťastná, že ho probudila.
„No konečně, chlape" povídala a sedala si vedle něj na postel. „Co děláš v mém bytě, a vůbec v mé posteli???" vyptávala se a trochu zuřila, jen nevěděla, jestli na sebe nebo na něj.
„Byla jsi opilá... a já jsem tě doprovodil domů" pověděl, vstal a začínal se oblékat.
„No počkej, ale to nevysvětluje, co děláš v mé posteli!!!"
„Nechtěl jsem už domů, a tys mi dovolila tu přespat."
„Uffff, to jsem se lekla." řekla a zazvonil zvonek. „ Jéé, to bude můj přítel. Oblíkni se a zmiz."
„Ahooooj, pojď dál, to je kamarád přespal tu. Pojď si sednout, chceš kafe?"
------------------------------
On vyběhl hned za ní. Ovšem, jak chtěl vysvětlit to, že šukal s bývalkou, to ona netušila, a vlastně to ani nechtěla slyšet. Chtěla pryč.
„Miluju těěěěěěěěěě!" to bylo poslední, co od něj slyšela. Pak už jen brzdy, řev, spousty lidí, a křik.
V nemocnici jí řekli, že je na sále a že nevědí, jak to dopadne. Seděla v té nemocniční židli snad celou noc. Nemohli jí nic říct. Nebyla příbuzná, nic. Musela počkat, až dorazí jeho sestra. A ne že by si dávala zrovna na čas. Vlastně ani nevěděla, proč tam sedí. Asi protože ho přes to všechno miluje. Nejradši by od toho utekla. Ale... on je na sále ... co když umře???
Usnula, až ráno jí nějaká milá sestřička probudila s tím, že může za ním.
Ležel tam pomlácený, nepoznávala ho. Dělalo se jí mdlo. Přistrčila si židličku, chytla ho za ruku a pozdravila.
„Promiň já...." snažil se říct, ale ona ho zastavila.
„Miluju tě, a vždy budu" pronesla, dala mu pusu na rty a sklopila oči.
„Promiň to všechno..." řekl a věnoval jí vděčný úsměv.
„Odcházím..už s tebou nemůžu být...měj se krásně.." řekla, vstala a pustila jeho ruku.
„Proč semnou už nemůžeš být?" zmateně na ní pohlédl a snažil se jí znovu chytit za ruku.
Probudila se, rozespale otevírá oči a protírá si je dlaněmi. Zase jedna z probdělých nocí. Když vstávala, rukou zavadila o druhou – prázdnou-stranu postele. Lekla se.To místo bylo teplé. Zpozorněla a prohlíželasi to teplé místo. Bylo ustláno, nikde nebylo pomačkané povlečení. Ale bylo teplé jako by tam někdo ležel. Ale věděla, že už ne. Už nikdo.
Slza jí ukápla na polštář, radši vstala. Musí pracovat aby zapomněla. Aby zapomněla na to, co se stalo. Aby zapomněla na to, co jí tak bolí. Oblékla se a vešla do koupelny. Bylo rozsvíceno. Udivilo jí to, ale... včera byl těžký den, asi zapomněla zhasnout. Už je z toho celá paranoidní.
Čistila si zuby, najednou chce pustit vodu ale...
Umyvadlo je mokré, jako kdyby tu před chvílí někdo byl.
------------
Do práce dojela jako vždy pozdě. Zase byla plná silnice. Jen co vstoupila stovky očí se k ní zvedly. Hned jak jí uviděly, už byly zalité lítostí. Bála se té lítosti, nechtěla o tom mluvit, nechtěla slyšet nic k tomu. Chtěla klid, samotu a práci.
Vešla do své kanceláře. Do nosu jí okamžitě praštila ta vůně květin. Spousty květin. Rozhlédla se kolem sebe. Celá místnost byla zaplněna květinami. V tu chvíli se jí do očí draly slzy. Rozplakala se.
------------
Konečně správce odnesl poslední kytici. Poděkovala za pomoc a znovu si sedla. Potřebovala si v klidu pobrečet. Ale najednou uviděla ještě jednu květinu. Byla by přísahala že tam předtím nebyla. Už už otevírala pusu, aby znovu zavolala správce. V tu chvíli ale nějak nemohla. Ta květina jí k sobě nějak táhla. Zavřela pusu a pozorovala tu květinu.
Stála v té váze tak vznešeně. Byla neobyčejně krásná. Od všech těch tuctů květin se tolik lišila. Byla jiná, byla nádherná. Bylo to snad to nejkrásnější, co kdy viděla. Byla jako živá, jakoby jí chtěla něco říct, něco ukázat, ale nemohla. Ta květina pro ní začala být důležitá. Nevěděla proč, ale byla její.
Když odcházela z kanceláře, přivoněla si ní a řekla: „Dobrou noc". A zhasla světlo.
------------
Její byt zel prázdnotou. Někdo by řekl že je to tuctový byt jako z katalogu IKEA ale.. byl něčím zvláštní. Z každého kusu nábytku, z každé stěny byl cítit život.
------------
Když ráno vstala, bála se sáhnout na druhou polovinu postele. Pomalu posunovala ruku, a když znovu ucítila to teplo a lekla se, rychle se oblékla a šla ke koupelně.
Pomalu hmatala po vypínači a rozsvítila. Nikde nikdo. Vstoupila do koupelny, jako každý den si začala čistit zuby ale...umyvadlo bylo mokré.
Když vyběhla z domu, člověk by se jí až lekl. Sousedka od vedle k ní rychle šla. Bála se o ní. Stála tam před svým domem, rozcuchaná, neomytá, vyděšená jakoby viděla ducha. Nikoho nevnímala. Sousedka jí zavolala taxíka, a odjela do práce. Bylo to poprvé, co přijela do práce včas. Vstoupila do své kanceláře a první co spatřila, byla ta květina. Už se jí nevzpírala. Sedla si, podívala se na ní a se slovy: „Dobré ráno" zapnula svůj notebook.
------------
Po práci se zastavila na nákupu. Rozhodla se uvařit večeři. Tak jako to dříve dělávala, než se stalo... než se to stalo. Svou poslední večeři. Prostřela a na stůl dala dva talíře. „Dobrou chuť".
------------
Večer když naposled usínala, položila ruku vedle sebe na to teplé nepomačkané místo. Položila jí svému manželovi na hruď. „Navždy, má lásko" řekla a zavřela oči. Usínala v posteli se svým manželem. Se svým 3 dny mrtvým manželem.
Měli jsme jít asi 15km... všici si mysleli že si z nás náš tříďas dělá srandu ale....
Ráno jsme se sešli, nasedli na chvíli do vláčku, a pak se vydali...
Párkrát jsme zabloudili v Semilech ale...
Ze Semil až do Hotelu Jizera jsme šli pěšky...
Celou cestu nám tříďní říkal že už je to jenom kousek, a jeho přítelkyně která s náma jela že už to budou jen samé rovinky..
Riegrova stezka byla v pohodě, taková hezká procházka... ale když už bylo ujito těch 15km, říkala jsem si že už to snad nikdy neskončí...a rovinky a kousek to mě dycky dostalo..
S jazykem na vestě, nohama na zádech jsem se nějakou prapodivnou silou vůle šinula dál...
Asi hodinu před příchodem do hotelu jsem myslela že se snad počůrám a že mi upadne všechno co mě nese...
To jsem ještě říkala že už jedu jen na rezervu...
Po půl hodině:
Už jsem jela ani nevím na co...
Mrtvá, spocená, uťapkaná....
Když jsme došli..myslela jsem že vypustím duši a pak už se opravdu počůrám...
Třídní šel pro pokoje takže jsme čekali..
Jen co jsme zalezli pod přístřešek začaly padat kroupy...
To to pěkně začíná....
Když přišel, hrnuly jsme se s holkama dopředu.. po zkušenostech kdy všici měli pokoje po 4, krásný velký... a my pro 6 mrňavý a hnusný....
Nahrnuly jsme se skutečně první.... do kamrdlíku jako naše dva záchody( a to je fakt malej ten záchod) ... po vlezu jedna patrovka, mezi ní noční stolek a další patrovka..tím to končilo....
A vedle holky s mega pokojem.. jojo.. už jsem měla chuť řvát...vzhledem k tomu že jsme s Katušej potřebovaly úděsně na záchod vyšly jsme na chodbu a mluvili o tom s třídním...
Zjistilo se, že jeden kluk je na víc, Marťa s Bety nemají kam jít a nám to nestačí...
Kluk šel do našeho kamrlíku, a my holky? My vyměnily ubytovnu za hotel:-))))
Hotelový pokoj byl velký, a měly jsme svojí koupelnu se záchodem...a navíc TV:-)
Co víc si můžeme přát?
A místo patrovek krásný postele, a místo nočního stolku pořádnou skříň a stůl:-)))
Jojo..:-)))
To už se to začalo obracet k lepšímu...
Třídní říkal ať si nebereme moc jídla a pití že toho bude po cestě dost, po zkušenostech že jsem to táhla domů vždycky jsem si vzala jen 1,5l Mattonky, 4 tatranky a jedny brambůrky...
Brzo jsem pochopila že to byla chyba...
Žízeň na těch 23km ve 30stupňovym vedru byla velká...
Na každým stánku pulitr pití za dvacku...
Aspoň v tom hotelu jsem čekala víc...
Když jsme ale vyplázly 30 za pulitr obyejný bonaqui, i mě se protočily panenky...
Aspoň s tou večeří to vypadalo dobře...
Jak lilo tak jsme měli jíst v hotelu a ne jít opejkat buřty( nejím je)
Ale nakonec se šlo...
Dala jsem si nakrájenou zeleninu( které říkali salát) a chleba..
Domlouvaly jsme se že se půjdeme v noci koupat, ale nakonec jsme šly mnohem dřív...
Pročvachtili jsme se ... a pak jsem si etě četla nějakou dívkokravinu(nechce někdo červený tanga??) a máchala si nožičky:-))))
V noci jsme jetě chtěly jít ale tam bylo lidí že to fakt nee....
Postupně se zjistilo že jednomu je blbě, a jeden byl málem znásilněnej... to je vejlet co??
Celý horký od spálenin( který si teď škrábu ptže je to tfuj tfuj) jsme usnuly...
Ráno nás čekala snídaně ( za tu cenu bych čekala víc než plátek šunky a plátek sejra na osobu) ale...
A vydaly se směr panteon...
Na těch schodech jsem se málem zabila, nespočetněkrát opakovala že mam klaustrofobii a strach z vejšek...
Zvládnuto..čekala nás pizzérka...
Mňam, fakt mňam..
Akorát toho bylo mooooooc....
A pak už rafty...:-))))
Až na to že jsem si tam zapomněla sluneční brejle( achjo, u mě padnou min. 1 ročně..:((( )
Pak se to dělilo na ty skupinky...
Byla jsem dost zklamaná...vím o některých lidech že se připrcnou k těm "lepším" ale jinak jsme jim dobrý my ale.... popravdě... naštvalo mě to dost, a celou hodinu jsem o tom přemejšlela a vzteky jsem tím pádlem zabírala stejně jako náš třídní ...
Náš raftoidní skupinka se totiž teda skládala ze mě, Marky, Věry, třídního a instruktorky...takže celou cestu krutě nuda.... ale zase nás instruktorka odpichovala od těch mělčin..ale i tak...naštvalo mě to dost....
Rafty super, jen trošku nuda v některejch úsecích... ale bavilo mě to...zezačátku jsem se bála sednout si na ten okraj, ale pak mi došlo že vody je tam mrtě málo takže to neva, a pak se líp pádlovalo..takže na okraji, nohy v pásech a jedem.. )))
Ten Daklesův statek nebo co... mrtě nuda... a já mrtě spálená jsem si tam pučovala mokrý klobouky od holek, a pak jsem Martě skoro sundala trenky jak jsem si o to chladila ruku.. ))
Pak už jen cesta domů....
Bylo mrtě narváno.... a tak jsem si s Marky musely sednout k jednomu takovýmu klučinovi.. doteď nevím, co mě na něm víc inspirovalo..jestli on, nebo ta ledově vychlazená Mattonka...on byl krásnej.... velký hnědý kukadla...utopila bych se v nich kdybych mohla...., červený triko s pentagramem, šedý trenky a pod nohama koloběžku.., hnědý polodlouhý vlásky..ale ne taký ty hnusný..ale hezky šešmikáno a umyto..., mňam.... a v ruce tu Mattonku..:-P
A pak? Měla jsme chuť umřít...:D
Ale... už jsem kurva mělalístek....
Proskočila vanou, na sebe sukni a do tašky ledový nesteačko( jsem silně dehydrovaná:D)...
Uťapkaná, unavená jsem šla na koncík...
Předkapela Temperamento...děs běs.... nedalo se ani smát ani plakat....prostě děs... jestliže jsem minule šla na koncík Billů kvůli předkapele( Prohrála v kartách) letos jsem tam šla nevím proč...
Billové ušly..
Byla jsem bez sil, kde jsem sebrala energii na tak dlouhý skákání a fandění a řvaní? Nevím... já prostě jedu na nějakou silnou rezervu asi...
Když se předemně doslova nasrala nějaká blondýna s kabelčičkou která tam celej koncert stepovala měla jsem chuť jí už fláknout..myslela jsme na to celou dobu...a pak.. když hrály Plakalu... jaksi..ehm..samozřejmě omylem..jsem jí flákla loktem do hlavy.... ale jen omylem samozřejmě!!!.... a ona táhla o kus dál...
A dobrý... :-))
Sice mě zklamali – Kofolu neměli... ale... jo celkově dobrý...
Cesta domů?
Ta určo stojí za zmínku...
S Marťou jsme byly nějako veselé...
Já se belhala a motala... ona se motala...
Sedaly jsme si na obrubníky..hrozně se smály a vůbec...válely se v keřích...pak mi vylil trochu Nesteačky a já popadla kapesník a vytírala tam tu silnici...blázni? To my vždycky.. :-))
Před barákem jsem se snažila už zklidnit, chtěla jsem písničku na uklidnění, ale jistý člověk se na mě vyprdl...takže od něj teď požaduji dvě + pořádnou hubajznu jako výkupný :-))
A teď??
Teď spím, a ťapkám už jen z vytrvalosti.. bolej mě ťapky, mám puchejř na malíčku a jsem unavená...
Mňam :-)) Bylo to ale hezký :-)))
Omluvte prosím absenci fotek, ale bohužel mám poruchu netu, a nemohu vkládat články – proto sem vůbec nepíšu i když bych mooooc ráda, a nemůžu vkládat fotky ani sem, ani na své rajčátko, ale pokusím se to nějako ve středu vykoumat.. uvidíme :-)) Tak vydržte :-))
